Cholerik není rudej chlap s bičem v ruce

24. března 2016 v 21:26 | wecreateyoutoo |  Kecací články

V dnešním článku bych chtěla navázat na poslední LAMIČŮV příspěvek- o cholericích, jenž popisuje základní vlastnosti a chování nás, choleriků. A já bych vám ten "cholerismus" chtěla poukázat z té druhé strany. Jsme opravdu takoví, jak Patrik popisuje? Nebo si nás trošku přibarvuje?


Pod slovem cholerik si možná většina z vás představí extrémně rudého chlápka s vyceněnými zuby, levou ruku má zaťatou v pěst a v pravé ruce drží bič, řemen nebo opasek. Od hlavy mu odskakují malé kapičky potu, zatímco on neskonale řve. Možná máte pravdu- představovat si takto cholerika není nic špatného, protože k cholerikovi vedou klíčová slova zlost, agresivita či výbušnost. Avšak jen menšina našeho temperamentu se řadí k typickým rudým chlapíkům. Být cholerik je totiž někdy i výhoda.

Šéf a tahoun? Většinou. Rozhodně to však není podmínka. Někteří mohou být uzavření a projev na veřejnosti jim může činit problém, ale velká menšina zaobírá hlavně ty extrovertní choleriky, ty, kteří jsou raritou- introverti, však moc nenajdeme. Já osobně mám někdy vůdcovské sklony a tendenci vše organizovat. A není to na škodu. Umět dávat lidem jasné pokyny může být výhodou v zaměstnání, i když platí, že lidé své cholerické šéfy moc v lásce nemají.

Svůj vlastní názor chceme prosadit za každou cenu a špatně se srovnáváme s těmi ostatními. V poslední době se snažím naučit respektovat názory ostatních, i když mi to někdy trhá srdce. Patrik má v tomto pravdu- že mám s někým spory? Pokud se nejedná o moji rodinu, přičemž by doma následovala hustá atmosféra, tak mi spory nevadí. Hádat se totiž, my cholerici, umíme dokonale a dlouhé hodiny. Znám ten pocit, když to ve mně bublá, vře, z uší mi syčí pára a ruku zatínám silně v pěst- cítím jako Etna. Kdy asi vybuchnu? Trvalo mi to nějakou dobu, ale naučila jsem se jakž takž ovládat. Jediné, co může tu pomalu chladnoucí Etnu znovu nažhavit, představuje nezvykle klidný člověk, někdo, kdo se nehádá. Dokáže mě zcela vykolejit- a vlastně nevím proč?

Empatii úplně nepostrádám, nejsem veliký necita, ale někdy se úplně nedokážu vcítit do druhých. Již mnohokrát jsem se pokoušela uchlácholit citově rozrušené lidi, podpořit je, ale nepovedlo se. Jen matně si vzpomínám, že mé kamarádce zemřel králíček. Celou cestu do školy se tvářila zasmušile, přičemž jsem se pokusila o její rozveselení.
Zcela nevhodně zvolenou větou "Tak alespoň budou řízky!" jsem ji ale asi moc nepotěšila.
(Menší zpráva pro mé kamarádky: Když se vám něco povede a já řeknu "Kde se stala ta chyba?", není to o tom, že bych byla opravdu necita. Jedná se opravdu jen o srandu.)

Následující řádky, které nejspíše napíši, jsou plné zmatku ve mně samé. Hlavním bodem v LAMIČOVĚ článku se stala ona pověstná "houpačka". Stává se mi to často, poměrně pravidelně, avšak šťastná z toho tedy moc nejsem. V náhodnou chvíli mě přepadne vztek na všechny a na všechno, občas se s někým pohádám, něco nevhodného řeknu a je mi vlastně hrozně fajn. Nedala jsem se, sice se s někým chytla, ale co je mi po něm. Uplyne pár minut, cosi se ve mně hne a já bych bojovala za mír ve světě. Mám potřebu se všem omlouvat, popřípadě změnit názor. Ale proč? No to kdybych věděla!

Možná trochu v rozporu je trpělivost. Naučila jsem se být trpělivá, ale vězí v tom jedno ALE. Pouze když něco dělám sama. Dokážu třeba lepit mini ozdůbky na papír (pravda, možná u toho párkrát milionkrát "zakleju")- prostě to dám. Úplnou katastrofu představuje skupinová práce, či cokoliv, co dělá někdo jiný. Proč jí to trvá tak dlouho? Nemám ráda, když se někdo s něčím páře moc dlouho. Udělám to úsporně a rychle, času je málo, tak nač to dělat pomalu, když to jde rychle. Vždycky se mi naježí vlasy na hlavě, skřípu zuby a neposedně sebou šiji.

Na jednom místě taky nevydržím moc dlouho- vrtím se, nervózně přešlapuji. Menší otázka- jak poznáte Símu, jež čeká na červenou? Třepe koleny. A mé typické sezení na židli? Úplně na kraji. Jak jsem se dozvěděla jednoho dne od Patrika, cholerici to dělají proto, aby mohli v případě potřeby co nejrychleji odejít.

Cílevědomost, velké nasazení, jasný cíl. Snad jedna z mála výhod choleriků, která tolik neškodí. Máme jasný cíl, pevnou vůli a jsme odhodláni udělat pro danou věc cokoliv. Abych to, po čem toužím, nedokončila, nepřichází v úvahu!

Závěrečný odstavec Patrikova článku si dovolím citovat.
Není to namyšlenost, ale vyšší sebevědomí- i právě to mi nedovolí prohrávat. Vše, co prohraji, mi přijde nesmírně líto. Poslední slovo mám docela často, o čemž by mohla vyprávět moje mamka. Prostě ke všemu potřebujeme mít dovětek, že jsme to my, ti rázní a dobří. Ve společnosti druhého cholerika to často skřípe a vře. Takové dva lidi radím k sobě nepouštět!

"Ego hraje pro cholerika zásadní roli. Je on, on a ještě jednou on. Nerad veřejně přiznává své chyby, protože má o sobě obvykle vysoké mínění. Když se jednou pro něco rozhodne, nenechá se od toho odradit. Bývá ambiciózní, nerad prohrává a s potěšením chce překonávat své limity. Na druhou stranu jde o lidi, kteří mají rádi poslední slovo a ještě raději mají pravdu. Problematicky přijímají jiné autority."

Tak jsem se zas trošku rozepsala. Ano, měl ve všem pravdu! A jak to dělá, to opravdu netuším. Jen vás prosím, nebojte se nás, protože každý temperament je jiný, má odlišné klady i spoustu záporů. Cholerik nemusí být rozzuřený člověk, který nenávidí svět. Dokonce může být tak milý jako já Smějící se.

Pro zajímavé články sleduj www.lamic.cz

Mějte krásný den!
S.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 S-hejvi S-hejvi | Web | 26. března 2016 v 10:02 | Reagovat

Já sama jsem cholerik a i když přímo rudá nebývám, někdy to se mnou musí být o nervy, to sama přiznávám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama